Harry Potter 8 - Romance na ošetřovně

„P – p-prosím?“ kníkla Hermiona. „Já?!“ Hermiona byla touto informací naprosto ohromena.
„Ano, víš, dlouho jsem přemýšlel, zda ti to sdělit a došel jsem k závěru, že to tak bude nejlepší. Nemám právo upírat ti tuto informaci. Chci jen, abys to věděla. Vím, že je z tvé strany něco takového absurdní, ne-li nemožné... Chápu, že může trvat spoustu let, než si k sobě najdeme cestu. A nebo také nikdy. Počítám s tím. Jen jsem se domníval, že bez této informace by v našem případě k žádnému sblížení nikdy nedošlo. Zvláště poté, co jsi mě sedm dlouhých let musela vnímat jako toho nejodpornějšího a nejarogantnějšího profesora. Až teď, když už se opět mohu projevovat pravdivě...“ Snažil se co nejvíc vyrovnat svůj léta udržovaný ironický škleb, ale moc se mu to nedařilo. Koutek jeho úst se ne a ne dostat na stejnou úroveň s druhým.
„Obávám se, že tvůj náhled na mě se už stejně nikdy úplně nezmění. A navíc, myslím, že chodíš s Weasleym, že?“ zadíval se na ni nečitelným pohledem.
„Pane prof...“
„Říkej mi Severusi, prosím,“ přerušil ji.
„Ehm, Sev-severusi,... já-, ne, nemyslím, že by to bylo tak, jak jste – ehm, totiž, jak jsi říkal. S Ronem jsem to už ukončila. Napadá mě, že to byl stejný omyl jako u tebe s Lily.“

Mysl jí teď pracovala na plné obrátky. Vše do sebe zapadalo jak do dětské skládačky. Setinu za setinou vteřiny si byla jistější tím, co právě řekne. Mohla si vzít na rozmyšlení několik týdnů, rozhodně to bylo závažné, téměř nezvratitelné životní rozhodnutí, ale události několika předešlých minut a zejména předešlých let ji utvrdily v tom, že toto rozhodnutí je jediné správné.
„Myslím,“ na chvíli se odmlčela, „ano, myslím, že by jsme neměli promarnit nejlepší léta našeho života, pokud je to tak, jak říkáš. Osud je neodvratitelný a dřív nebo později si nás najde. Určitě by bylo nemoudré ho nějak uměle odkládat. Měli bychom se pokusit... No, je to tedy nezvyklý začátek vztahu, mohlo by se zdát, že nespontánní...“ Odkašlala si.
„Ale, Severusi, já už teď vím, co mě sem dovedlo. Byla to intuice, už hrozně dlouho o tobě přemýšlím. Vůbec to není tak, že bys mi přišel nějak nepřitažlivý... Je to – je to totiž přesně naopak,“ vyhrkla a líčka ji přitom zrudla.

Dívali se teď na sebe s nově poznaným pocitem blízkosti. Severusovi se proti dřívějšku výrazně změnila mimika, ale nedalo se tvrdit, že by mu to něco ubralo na jeho přitažlivosti. Byl to mladý, inteligentní, charismatický, po dlouhých měsících strávených na ošetřovně trochu více pobledlý muž s dobrým srdcem, smyslem pro spravedlnost a úctou k nejvyšším ideálům. Co víc si mohla jen přát?? Ve skutečnosti byla šťastná, že tento impuls přišel tak nečekaně zrovna od něho. Tušila, že sama by se nikdy ve vztahu k němu na moc nevzmohla, zůstalo by asi navždy jen u platonické lásky a obdivu. Teď se jí zde během pár minut vykreslila vidina úplně nové, vzrušující budoucnosti. Ale je i on ve skrytu duše z této možnosti tak nadšený? Co když mu Hermiona přijde málo atraktivní a nevyzrálá? Co když potají doufal, že mu věštba přisoudí úplně jinou ženu? Hermioně se rázem přitížilo. Takto tíživou nejistotu ještě nikdy nepociťovala.
Snape to postřehl.
„Copak je?“ zeptal se starostlivě a položil jí svou ruku na rameno. Snažil se chovat citlivě a doufal, že nepozná, že mu to působí nemalé potíže.
Hermionou projel elektrický proud. Tedy, připadalo jí to tak. Jeho ruka na jejím rameni jakoby stvrdila jejich nový svazek. Hermionou projela vlna tepla a vzrušení, nedokázala však překrýt ten tísnivý pocit.
Díval se na ni s tak opravdovým zájmem..., musela s pravdou ven.
„Totiž, Severusi, napadlo mě,... nebudeš navždy litovat, že jsi se dozvěděl tu věštbu? Kdyby jsi to nevěděl, mohl jsi si s klidným srdcem opatřit nějakou sobě rovnější partnerku...,“ Hermioně se zaleskly v očích slzy.
Snapea to tak dojalo, že se přemohl a vstal z postele. Na sobě smaragdově zelený hábit, přistoupil blíž k Hermioně.
Zadíval se přímo do jejích mandlových očí.
„Hermiono, budeš jediná žena mého života. Kdybych si mohl vybrat ze všech žen, co jsem kdy potkal, vybral bych si tebe. Vím, že jsi pro mě ta pravá. Jsi ta nejkrásnější a nejinteligentnější dívka, jakou jsem kdy měl tu čest poznat.“ Hermiona nemohla uvěřit svým uším. Panebože, je možné, že Snape tak dokonale hrál celá ta léta a že je ve skutečnosti úplně jiný?!
„Budu s tebou až do konce mých dnů. A bylo by mým největším životním štěstím, kdyby jsi to cítila stejně. Pochopím však, když budeš chtít svůj život strávit s někým jiným, ať už by tím šťastným byl kdokoliv.“
„Ne, Severusi,“ řekla pevně Hermiona a uchopila ho za ruce, „chci po tvém boku strávit svůj život. Budeš mým jediným. Navždy.“ Možná jí teď ani nedocházelo, co právě řekla. Ještě před pár minutami by jí takový scénář přišel naprosto absurdní. Popravdě, lépe to podle ní dopadnout nemohlo. V kouzelnickém světě bylo běžné vdávat se hned po ukončení školy, a ona neznala nikoho jiného, koho by chtěla. Severus teď byl navíc přiměřeně starý, přitom s vědomostmi čtyřicetiletého lektvarového génia, byl přitažlivý a vypadalo to, že má i skvělý charakter. Hermioně neušlo, že mu dělá nemalé problémy zbavit se svých sarkastických manýrů a ironických úšklebků, to jí však bylo víceméně jedno. V podstatě se jí to na něm docela líbilo...S trochou štěstí se do sebe navzájem zamilují a budou mít skvělý život, pomyslela si.

Šťastně se teď na sebe usmívali a Snape ji objal. Věděl, že políbit ji by bylo příliš brzo, navzdory všemu, co si právě řekli. Museli začít svůj vztah budovat od začátku.

Hermiona se v jeho náručí cítila tak jistě jako nikdy nikde předtím. Po všech těch letech nepřetržitého strachu a napětí teď konečně mohla s klidem vydechnout. Ještě před chvílí byla její budoucnost nejasně rozptýlená jako kaňka na pijáku, která zrovna včera zničila u ní poslední dobou hojně využívaný tahák, teď už se však formovala do jasnějších obrysů. Cítila se teď tak krásně, jak kdyby se Severusem byli jedno. Oba si prožili podobné, a teď oba našli, po čem tak dlouho prahli. Svou druhou polovinu, jistotu, se kterou se můžou cítit v bezpečí,snad i lásku, která je vždy podrží. Přála si, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Náhle uslyšela Severusův téměř neslyšný šepot, tak tichý, jako by to byla jen příliš hlasitá myšlenka:
„Hermiono, zůstaň tu se mnou do rána. Prosím.“
Neuměla si představit, že by teď odešla. Ovšem zůstat? Hermionin rozumný hlas jí ponoukal, aby odešla, tentokrát však dřív promluvil její jiný hlas, hlas srdce:
„Ano, chci tu být s tebou.“ Do háje, ulevil si ten rozumný hlásek.

Měli si toho spoustu co říct, ale byli už oba hodně unavení. Na vyprávění budou mít přece celý život... Možná.
Severus vzal Hermionu za ruku a přitáhl si ji k sobě. Posadili se oba na postel, Hermiona si pouze zula boty. Severus mezitím poodešel otevřít okno. Hermiona se nepatrně otřásla, situace se na její vkus vyvíjela příliš rychle, obávala se, že dokonce předčí rychlost jejího uvažování. Už to tak vypadalo. Vytáhla se intuitivně na vysokou a širokou nemocniční postel a on se vzápětí položil vedle ní. Neříkal ti, ať si lehneš. Pozdě. Severus je oba přikryl teplou peřinou.
Ta chvíle intimity se nedala popsat. V podstatě se neznali, nevěděli toho moc o svých osobních životech, a přece si byli tak blízcí, přece byli tak šťastní, že se mají...
Severus teď hladil Hermionu po vlasech a ta se na něj zasněně usmívala. Po chvíli přestal a jen se na sebe láskyplně dívali. Chladný větřík profukoval oknem a Hermiona najednou pocítila touhu přiblížit se, dotknout se..., nejen kvůli tomu, že ji začínala být i přes její hábit a pokrývku zima. Přisunula se blíž, teď hleděla svému bývalému profesorovi do očí z několika málo centimetrů. Vycítil její touhu po větší blízkosti a opatrně ji objal. I Hermiona položila svou paži na jeho záda. Touha v nich přímo bublala, ale věděli, že nesmí, že blíž už teď zajít nemůžou...Už se ani nepohni, říkal jí její doposud vždy správně uvažující vnitřní našeptávač.
Hermiona mu i přes toto vědomí pročísla vlasy svou rukou, načež on přejel tou svou po její pátěři... Slastně se prohla. Nedokázala se již ovládnout a přehodila svou nohu – leželi teď oba na boku – přes ty jeho. Tento pohyb byl známkou vzdání se své intimity. Aniž si to uvědomovala, dávala mu tím najevo, že se mu dává – celá. Možná zapracovaly ještě nějaké promile alkoholu v její horké krvi, na to však teď nemyslela. Byli si teď tak blízko, že už i Severus začínal ztrácet kontrolu. Slyšeli, jak jim oběma bijí srdce. Za normálních okolností by se styděli jeden dotknout druhého, zvláštní atmosféra a vědomí předurčenosti jednoho pro druhého však dělaly svoje.
Byli tak šťastní, že žijí a že jsou spolu!
Ačkoliv byli oba oblečeni do několika vrstev šatstva, pociťovali každý dotek tak zřetelně, jako by byli nazí. Oba v duchu děkovali Merlinovi, že si neodložili hábity, jinak by se asi opravdu neudrželi. Vzrušení, které pociťovali, hned upozadilo všechny projevy únavy, a teď byli oba čilí a plní energie.
Snape, místo toho aby Hermioně popřál dobrou noc, jak ještě před chvílí plánoval, si ji přitáhl ještě blíž, takže teď byli doslova natisknuti jeden na druhého. Merline, je tak krásná, pomyslel si. Hermiona ještě zvýšila stisk, s nímž tak vehementně svírala Snapeovo tělo, a Severus tlumeně vzdychl. Překonal zábrany i svůj vnitřní hlas a sjel Hermioně níž po páteři... Ne, nemělo cenu to odkládat, musí ji políbit teď. Byli si tak blízko, že se téměř dotýkali rty, proto nemusel vynakládat příliš námahy, jen trochu pohnul hlavou a jemně ji políbil na rty. Hermiona, jako by to očekávala, mu polibek vzápětí opětovala.
„Hermiono, ani nevíš, jak jsem po tomhle okamžiku po celá ta léta toužil,“ zašeptal přerývaným dechem.
Hermiona se usmála.
„S tebou dostává všechno nový smysl.“ Sám nad sebou se divil, že je po těch létech schopen nějakých něžností. Opadla z něj hrozná tíže, když teď už nemusel hrát, na druhou stranu se obával, aby mu neujelo něco z jeho starých zvyklostí.
Protentokrát se ovládla ona. Nepohnula se už ani o centimetr, když na něj promluvila:
„Severusi, pojďme raději spát,“ řekla tak nepřesvědčivě, že Snapeovi neušel pobavený úšklebek.
„Nad ránem budu muset odejít, aby nás tu spolu nenašli... Ale teď si chci ještě vychutnat chvíle v tvé blízkosti. Kdy se uvidíme-?“
„Najdu si tě, má Hermionko, už brzo...,“ řekl, pohladil ji ještě jednou po vlasech a oba současně zavřeli oči a po chvíli usnuli v něžném objetí.
________________________________________

2. Kapitola || 4. Kapitola

Hermionina brigádaRomance na ošetřovněOkamžik prozřeníOzvěny minulosti